Myslivost

Myslivec je od slova myslet. Možná by se mohlo zdát, že myslet znamená býti hodným a přemýšlivým a dobrým, ale myslet se dá na ledacos. I na darebnosti.
Pár let jsem dělal správce zemědělského objektu a škody, které mi způsobovala zvěř byly nehorázné, stejně jako arogance a absolutní "nadvláda" myslivců. Byl jsem poměrně smutný z toho, že se srnky, prasata a mufloni pásli na mém pozemku, jedli moje obilí a trávu, bořili moje ohrady, zamořovali moje pastviny parazity a i jinak se projevovali velice svévolným způsobem. Škody šli do statisícových částek. Jediným uspokojením mi bylo, že občas se dostavil myslivec a nasypal na mé pole či pastvinu hromadu chleba či kukuřice a v ranních hodinách si pak picnul srnce nebo muflona, který tam chodil baštit jak podle hodinek. Někdy byli myslivci i tak hodní, že mi zaparkovali na soukromém parkovišti, jeepy projeli pastviny a na krásných zdravých stromech zbudovali ozdobné boudy, ze kterých posléze výhružně trčeli hlavně drahých kulovnic, schopných na kilometr zabíjet i přes silnou zeď. Prostě naše symbioza byla dokonalá. Někdy "chovatelské" úsilí a nutnost regulace zvěře, přinutila myslivce zastřelit několik tučných zvířat a ty pak sežrat.
Naštěstí se v televizi promítají osvětové pořady o myslivosti. Hned mi bylo lépe po těle, neřkuli po duši. Zvěř je nutno chovat a pravidelným odstřelem regulovat, aby byla zdravá a dávala dostatek masa. A to je ta tradice. Trochu mne zarazilo, že tato nutnost vyvstala někdy v 15 století, kdy zvěř bylo nutno začít chovat díky obživě obyvatelstva a vrchnost si ji chovala na SVÝCH polích a ve SVÝCH lesích. V současné době je stav takový, že si zvěř chová jakýsi myslivec na MÉM pozemku za MOJE peníze. Pak si jí zastřelí, děkujme Bohu že při tom nepicne i mě nebo má hospodářská zvířata, a s kamarády sežere, za zvuku trubek a mávání ratolestmi. Člověku je z toho trošku zle.
Nechci být kverulant, ale kdybych vyhnal svá stáda do lesů a tam je pásl, nechal je zdevastovat lesní školky a myslivecká políčka sloužící k nalákání zvěře, se zlou bych se potázal. Jdouce do důsledků, mohl bych přivézti dobytek na alpinia myslivců, za barevnými ploty rodinných vilek a tam je bez obav pásti, odvolávaje se na chov a pohodu mé zvěře ? Asi těžko. Opačně to ovšem hlídá zákon a já na to mohu pouze smutně zírat a dotovat škody.
I péče o zvěř je ryzým pokrytectvím, sledujícím jen a pouze svůj plný břich. Malebné ladovské obrázky myslivce táhnoucího na svém hrbu otýpku uškudleného sena pro strádající lesní zvěř jsou propagandou pro školní mládež. O nic jiného nejde.
Zvěře není potřeba tolik, aby plnila úlohu výživy obyvatelstva, tudíž není nutnost ji v zimě krmit jako krávy v kravíně. Od toho se odvíjí přírodní selekce a úbytek neduživých a jinak poškozených jedinců a od toho následuje přirozená regulece zvěře a nepotřeba jejího odstřelu. Tím odpadá i nutnost pastvení zvěře na soukromých pozemcích. Krása nesmírná. I nadále bude možno vídat vysokou zvěř pasoucí se v podvečer na okrajích lesů, i nadále můžeme na Sardinii obdivovat muflony a v našich horách slyšet jelena. Ale to předpokládá toho myslivce, který je opravdu myslitel a hospodář, nikoliv parazit na celé společnosti. Protože kdo zaplatí škody působené zvěří (kterou uměle množí myslivec) na našich polích ? Ten, kdo si kupuje v supermarketu rohlík, vyrobený z dotovaného obilí. Ten přispěje na srnčí, dančí, jelení (prasečí neuvádím, myslivec dnešní doby není schopen ulovit divoké prase), gulášek bodrého souseda-myslivce.