Naprosto naplněn myšlenkami a překotnou dobou jsem nucen pokračovat v blogu. Musí to ze mne ven. Všechno. Těch pocitů, pochyb a tužeb. Toho souhlasu a nesouhlasu. S politikou, imigrací, okolím. Co dřív ? Co napsat ? Jakou strašlivou palicí zvonit na zvon poplachu ? Co je důležitější ? Čím zásadním vyburcuji společnost a vytrhnu ji z letargie a můj článek se stane tím základním kamenem pro naprostou obrodu společnosti ?
Už vím. Začnu u sebe. Začnu ve svém nejbližším okolí. Začnu u svého života. Ukážu ostatním, že to jde. Že to stojí za to.
čtvrtek 8. března 2018
pátek 22. ledna 2010
Úmyslná vražda ženou a úmyslná vražda mužem, zajímavé téma.
Ženy raději svou oběť tráví. Když jsem pátral po důvodech tak ženy většinou uváděli, že se na to nechtějí koukat. Takže si nemusí nijak v hlavě zdůvodňovat samotný akt, pouze ho provedou, oběť žije a pak je mrtvá a mezidobí rozumově neexistuje.
Pokud vraždí muž, tak si musí rozumově zdůvodnit, proč je třeba oběť odstranit a pak je mu lhostejno, ne-li žádoucno provést samotný akt vraždy či ho sledovat.
Ženy raději svou oběť tráví. Když jsem pátral po důvodech tak ženy většinou uváděli, že se na to nechtějí koukat. Takže si nemusí nijak v hlavě zdůvodňovat samotný akt, pouze ho provedou, oběť žije a pak je mrtvá a mezidobí rozumově neexistuje.
Pokud vraždí muž, tak si musí rozumově zdůvodnit, proč je třeba oběť odstranit a pak je mu lhostejno, ne-li žádoucno provést samotný akt vraždy či ho sledovat.
středa 23. září 2009
středa 29. dubna 2009
Myslivost
Myslivec je od slova myslet. Možná by se mohlo zdát, že myslet znamená býti hodným a přemýšlivým a dobrým, ale myslet se dá na ledacos. I na darebnosti.
Pár let jsem dělal správce zemědělského objektu a škody, které mi způsobovala zvěř byly nehorázné, stejně jako arogance a absolutní "nadvláda" myslivců. Byl jsem poměrně smutný z toho, že se srnky, prasata a mufloni pásli na mém pozemku, jedli moje obilí a trávu, bořili moje ohrady, zamořovali moje pastviny parazity a i jinak se projevovali velice svévolným způsobem. Škody šli do statisícových částek. Jediným uspokojením mi bylo, že občas se dostavil myslivec a nasypal na mé pole či pastvinu hromadu chleba či kukuřice a v ranních hodinách si pak picnul srnce nebo muflona, který tam chodil baštit jak podle hodinek. Někdy byli myslivci i tak hodní, že mi zaparkovali na soukromém parkovišti, jeepy projeli pastviny a na krásných zdravých stromech zbudovali ozdobné boudy, ze kterých posléze výhružně trčeli hlavně drahých kulovnic, schopných na kilometr zabíjet i přes silnou zeď. Prostě naše symbioza byla dokonalá. Někdy "chovatelské" úsilí a nutnost regulace zvěře, přinutila myslivce zastřelit několik tučných zvířat a ty pak sežrat.
Naštěstí se v televizi promítají osvětové pořady o myslivosti. Hned mi bylo lépe po těle, neřkuli po duši. Zvěř je nutno chovat a pravidelným odstřelem regulovat, aby byla zdravá a dávala dostatek masa. A to je ta tradice. Trochu mne zarazilo, že tato nutnost vyvstala někdy v 15 století, kdy zvěř bylo nutno začít chovat díky obživě obyvatelstva a vrchnost si ji chovala na SVÝCH polích a ve SVÝCH lesích. V současné době je stav takový, že si zvěř chová jakýsi myslivec na MÉM pozemku za MOJE peníze. Pak si jí zastřelí, děkujme Bohu že při tom nepicne i mě nebo má hospodářská zvířata, a s kamarády sežere, za zvuku trubek a mávání ratolestmi. Člověku je z toho trošku zle.
Nechci být kverulant, ale kdybych vyhnal svá stáda do lesů a tam je pásl, nechal je zdevastovat lesní školky a myslivecká políčka sloužící k nalákání zvěře, se zlou bych se potázal. Jdouce do důsledků, mohl bych přivézti dobytek na alpinia myslivců, za barevnými ploty rodinných vilek a tam je bez obav pásti, odvolávaje se na chov a pohodu mé zvěře ? Asi těžko. Opačně to ovšem hlídá zákon a já na to mohu pouze smutně zírat a dotovat škody.
I péče o zvěř je ryzým pokrytectvím, sledujícím jen a pouze svůj plný břich. Malebné ladovské obrázky myslivce táhnoucího na svém hrbu otýpku uškudleného sena pro strádající lesní zvěř jsou propagandou pro školní mládež. O nic jiného nejde.
Zvěře není potřeba tolik, aby plnila úlohu výživy obyvatelstva, tudíž není nutnost ji v zimě krmit jako krávy v kravíně. Od toho se odvíjí přírodní selekce a úbytek neduživých a jinak poškozených jedinců a od toho následuje přirozená regulece zvěře a nepotřeba jejího odstřelu. Tím odpadá i nutnost pastvení zvěře na soukromých pozemcích. Krása nesmírná. I nadále bude možno vídat vysokou zvěř pasoucí se v podvečer na okrajích lesů, i nadále můžeme na Sardinii obdivovat muflony a v našich horách slyšet jelena. Ale to předpokládá toho myslivce, který je opravdu myslitel a hospodář, nikoliv parazit na celé společnosti. Protože kdo zaplatí škody působené zvěří (kterou uměle množí myslivec) na našich polích ? Ten, kdo si kupuje v supermarketu rohlík, vyrobený z dotovaného obilí. Ten přispěje na srnčí, dančí, jelení (prasečí neuvádím, myslivec dnešní doby není schopen ulovit divoké prase), gulášek bodrého souseda-myslivce.
Pár let jsem dělal správce zemědělského objektu a škody, které mi způsobovala zvěř byly nehorázné, stejně jako arogance a absolutní "nadvláda" myslivců. Byl jsem poměrně smutný z toho, že se srnky, prasata a mufloni pásli na mém pozemku, jedli moje obilí a trávu, bořili moje ohrady, zamořovali moje pastviny parazity a i jinak se projevovali velice svévolným způsobem. Škody šli do statisícových částek. Jediným uspokojením mi bylo, že občas se dostavil myslivec a nasypal na mé pole či pastvinu hromadu chleba či kukuřice a v ranních hodinách si pak picnul srnce nebo muflona, který tam chodil baštit jak podle hodinek. Někdy byli myslivci i tak hodní, že mi zaparkovali na soukromém parkovišti, jeepy projeli pastviny a na krásných zdravých stromech zbudovali ozdobné boudy, ze kterých posléze výhružně trčeli hlavně drahých kulovnic, schopných na kilometr zabíjet i přes silnou zeď. Prostě naše symbioza byla dokonalá. Někdy "chovatelské" úsilí a nutnost regulace zvěře, přinutila myslivce zastřelit několik tučných zvířat a ty pak sežrat.
Naštěstí se v televizi promítají osvětové pořady o myslivosti. Hned mi bylo lépe po těle, neřkuli po duši. Zvěř je nutno chovat a pravidelným odstřelem regulovat, aby byla zdravá a dávala dostatek masa. A to je ta tradice. Trochu mne zarazilo, že tato nutnost vyvstala někdy v 15 století, kdy zvěř bylo nutno začít chovat díky obživě obyvatelstva a vrchnost si ji chovala na SVÝCH polích a ve SVÝCH lesích. V současné době je stav takový, že si zvěř chová jakýsi myslivec na MÉM pozemku za MOJE peníze. Pak si jí zastřelí, děkujme Bohu že při tom nepicne i mě nebo má hospodářská zvířata, a s kamarády sežere, za zvuku trubek a mávání ratolestmi. Člověku je z toho trošku zle.
Nechci být kverulant, ale kdybych vyhnal svá stáda do lesů a tam je pásl, nechal je zdevastovat lesní školky a myslivecká políčka sloužící k nalákání zvěře, se zlou bych se potázal. Jdouce do důsledků, mohl bych přivézti dobytek na alpinia myslivců, za barevnými ploty rodinných vilek a tam je bez obav pásti, odvolávaje se na chov a pohodu mé zvěře ? Asi těžko. Opačně to ovšem hlídá zákon a já na to mohu pouze smutně zírat a dotovat škody.
I péče o zvěř je ryzým pokrytectvím, sledujícím jen a pouze svůj plný břich. Malebné ladovské obrázky myslivce táhnoucího na svém hrbu otýpku uškudleného sena pro strádající lesní zvěř jsou propagandou pro školní mládež. O nic jiného nejde.
Zvěře není potřeba tolik, aby plnila úlohu výživy obyvatelstva, tudíž není nutnost ji v zimě krmit jako krávy v kravíně. Od toho se odvíjí přírodní selekce a úbytek neduživých a jinak poškozených jedinců a od toho následuje přirozená regulece zvěře a nepotřeba jejího odstřelu. Tím odpadá i nutnost pastvení zvěře na soukromých pozemcích. Krása nesmírná. I nadále bude možno vídat vysokou zvěř pasoucí se v podvečer na okrajích lesů, i nadále můžeme na Sardinii obdivovat muflony a v našich horách slyšet jelena. Ale to předpokládá toho myslivce, který je opravdu myslitel a hospodář, nikoliv parazit na celé společnosti. Protože kdo zaplatí škody působené zvěří (kterou uměle množí myslivec) na našich polích ? Ten, kdo si kupuje v supermarketu rohlík, vyrobený z dotovaného obilí. Ten přispěje na srnčí, dančí, jelení (prasečí neuvádím, myslivec dnešní doby není schopen ulovit divoké prase), gulášek bodrého souseda-myslivce.
sobota 28. března 2009
Dneska jsem stavěl přístřešek na koně. Z pražců. Dřevěných, starých. Moc těžká práce, ale o tom jindy. Tak mě napadlo, že ty pražce leželi 650 mm od sebe desítky let. A nemohli k sobě, ale ani od sebe. Co když jsou z jednoho stromu ? Co když patří k sobě a nebo naopak se nesnášeli a chtěli být alespoň ob jeden ? Dilema, no. Tak jsem se snažil dávat aspoň k sobě ty podobný, třeba jsem se někdy trefil a oni budou další desítky let spokojený. Ty co nebudou asi mají smůlu. Snad usnu :-)
středa 11. března 2009
Sci-fi
Tak jsem si dneska koupil novou Ikarii. To je poslední dobou hnus, velebnosti. Bejvávali doby, kdy jsem si kupoval knížky v mém oblíbeném Krakatitu pouze podle recenzí v tomto zavedeném a nebojím se říct kultovním časopise. V záplavě titulů na trhu to byla jediná šance, jak si za nemalý peníz pořídit kvalitní čtivo. Pominu-li autory, které prostě kupuji.
Chápu, že se autoři recenzí snaží zavést a zpropagovat jakési Czech-made i v této oblasti, ovšem to, že se to děje přes mou peněženku mi jaksi po chuti není. Zejména ženské autorky mě přivádí k šílenství. Téměř bez výjimky. Je sice hezké, že se své fiktivní postavy snaží vykreslit a netvořit jakési ploché loutky, ovšem domnívám se, že opak je pravdou. Zdá se že trh je přesycen lékeřským, učitelským (a tak dále, doplň dle své fantazie) prostředím a tak se nějaká hrdinka, či hrdina, prdne na kosmickou loď, opuštěnou planetu, nebo tak nějak tam, kde je to podle autorky sci-fi. A tam se hrdina(ka) veselé matlá ve své mysli a obtěžuje svým nepochopitelným a veskrze nelogickým chováním své okolí, respektive čtenáře. Tedy mě. Vypěstoval jsem si zvyk autorky nekupovat nečíst ignorovat. V Ikarii tento měsíc vyšla povídka od ženy. Četl jsem jí lačně a hladově, ve své oblíbené čítárně, tedy na záchodě. Po 2 stránkách jsem měl velikou potřebu použít listy s povídkou tak, jak je v této místnůstce více obvyklé. Příště si rozmyslím, zda Ikarii vůbec koupit.
Samozřejmě ji koupím, co se dá dělat taky, že, ale budu možná opět nadávat.
Chápu, že se autoři recenzí snaží zavést a zpropagovat jakési Czech-made i v této oblasti, ovšem to, že se to děje přes mou peněženku mi jaksi po chuti není. Zejména ženské autorky mě přivádí k šílenství. Téměř bez výjimky. Je sice hezké, že se své fiktivní postavy snaží vykreslit a netvořit jakési ploché loutky, ovšem domnívám se, že opak je pravdou. Zdá se že trh je přesycen lékeřským, učitelským (a tak dále, doplň dle své fantazie) prostředím a tak se nějaká hrdinka, či hrdina, prdne na kosmickou loď, opuštěnou planetu, nebo tak nějak tam, kde je to podle autorky sci-fi. A tam se hrdina(ka) veselé matlá ve své mysli a obtěžuje svým nepochopitelným a veskrze nelogickým chováním své okolí, respektive čtenáře. Tedy mě. Vypěstoval jsem si zvyk autorky nekupovat nečíst ignorovat. V Ikarii tento měsíc vyšla povídka od ženy. Četl jsem jí lačně a hladově, ve své oblíbené čítárně, tedy na záchodě. Po 2 stránkách jsem měl velikou potřebu použít listy s povídkou tak, jak je v této místnůstce více obvyklé. Příště si rozmyslím, zda Ikarii vůbec koupit.
Samozřejmě ji koupím, co se dá dělat taky, že, ale budu možná opět nadávat.
neděle 1. března 2009
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
